Jsem holka podobná miliónům ostatních holek na této planetě, i když někdy si připadám jako princezna, jak krásně se mám. Miluji svůj život a to kdo jsem. Nikdy bych nic z toho za nic nevyměnila ani ničeho nelituji. A  za to všechno vděčím mé rodině, příteli Arthurovi, ale nejvíce sama sobě.

Protože i já, tak jako všichni ostatní, jsem měla na výběr, jakou cestou se vydat...

Byla jsem negativní a hlavně nedůvěřivá, byla jsem uzavřená sama do sebe a nikoho k sobě nepouštěla.

A podle mého negativního smýšlení se také odvíjel můj život.

Jako malá holka jsem chtěla být čarodějnice, která pomáhá lidem. Vyrůstala jsem na vesnici a skoro pořád byla v lese, vařila polívky ze sedmikrásek, pampelišek, trávy a hlíny a bylo mi nádherně. Rodiče mě celé dny neviděli a když se stmívalo hledali mě po lese a po celé vesnici. Nebáli se o mě, byla to vesnička, ve které jsme se všichni znali. Myslím, že jsem byla šťastná lesní čarodějka. 

Tedy až do doby, než jsem byla nemocná. Měla jsem obrnu lícního nervu, tedy jednu celou polovinu obličeje ochrnutou a musela jsem být v nemocnici, protože lékaři vůbec netušili, proč to má malé zdravé dítě. Mysleli, že to mám z klíštěte, tedy že je to klíšťová encefalitida.  Ta to nebyla a nic dalšího nezjistili. Poslali mě do rehabilitačního ústavu, kde jsem se téměř za čtvrt roku procvičila k tváři, na které by nikdo nic nepoznal. 

Bohužel obrnu jsem měla ještě třikrát. Lékaři mi nikdy nedali přesnou diagnózu, ale postupem času jsem si sama byla vědoma té příčiny a teď si jsem 100% jistá, že už nikdy obrnu mít nebudu :)

Bohužel v tomto obodí také začal zrod nedůvěry a negativního přístupu na svět. 

Obrna a spoustu dalších rodinných názorů a vzorců, ze mě udělala na venek tvrdou holku smířenou s jakoukoliv realitou(bohužel hlavně přípravenou na vše špatné, protože jsem nevěřila sobě ani lidem okolo).

Neměli jsme peníze na rozdávání a já si nemohla dovolit, co jsem si přála. Tak se ze mě stal snílek uzavřený ve svém světě. Raději jsem snila, než žila. Má intuice mi stále říkala, že to není dobrý směr, že taková nemám být, ale já neposlouchala, bylo to pro mě nelogické.

A tak mi vesmír, na můj věk už docela brzy, poslal jednoho kluka. A ten kluk viděl svět tak růůůžově a pozitivně, že jsem měla sto chutí mu ty růžové brýle z očí okamžitě strhnout. Často mě přiváděl k šílenství. Teď vím, že to byla má šance změnit svůj pohled a přístup na svět, na lidi a hlavně na sebe, ale já tvrdě odolávala a chtěla naopak změnit jeho, aby už přestal konečně snít(pominu-li to, že stát pěvně na zemi, není vůbec nic špatného, ale situace ve které tehda byla má mysl se hodně lišila od té dnešní a tak jsem si musela projít více zkušeností, abych to pochopila.)

A po šesti letech přišel rozchod - veliká životní zkouška, pro kterou jsem si přišla a tady se mi taky konečné rozsvítilo.

Byla jsem přesvědčena, že jsem ho velice milovala, ale bohužel jsem s ním chtěla jen manipulovat ku svému prospěchu a strachu ze samoty. Dnes vím, že čistá, krásná, nepodmíněná láska, je úplně jiné sousto. Nemohlo to tak jít dál. Intuice a mé tělo (problémy se žaludkem) mi stále ukazovalo, že jdeme špatným směrem, ale já to nechtěla vnímat, chtěla jsem si hovět ve svém smrádečku. 

Ukončením manipulativního vztahu, na kterém jsem byla závislá mi začalo opravdu těžké období mého života. Cítila jsem velkou zradu okolo všeho, co se mezi námi stalo. Ve všem jsem se plácala, nic mi nešlo, nic mě nebavilo, ani žít. Vím, že to jsou silná slova a říkáte si, že jsem byla mladá a hloupá, ale bylo to, jako by mi někdo ukradl duši.  

Chtělo to hodně času na očištění každé mé emoce a hlavně mé duše, formou slz a uvědomování sí, kdo opravdu jsem. V těch hořkých chvílích do mého života vstoupila jóga a chtíč po další změně (prostě ještě víc vyjít z mého smrádku a jít až na dřeň.) Když už, tak už.

Změnila jsem některé názory a postoje, odstěhovala se a pomalu si zvykala, že můžu být šťastná i sama.

A potom přes celou tu horu, co jsem přešla se stalo, že jsem si uvědomila, že jsem odpustila...

 

Odpustila sama sobě...

Odpustila jsem si všechny chyby a přestala se vinit a u ostatních jsem zjistila, že jim nic odpouštět nemusím, protože mi jenom pomohli stát se Nelou, kterou právě jsem. A tím chci všem za všechno poděkovat, protože měli být perfektně právě tam, kde měli přesně být a těm, co mě učí teď nebo teprve budou, děkuji taky.

Tohleto všechno uvědomění se nestalo za týden a ani za měsíc, bylo to hluboko ve mě a já tuhle velkou životní zoušku čistila asi dva roky.

Dva roky proto, že mé vysoké ego mi stále nedovolovalo přiznat, že jsem nedala ani píď svobody a že jsem obětí nebyla jen já. Jakmile jsem si to uvědomila, vinila jsem se, a proto byla potřeba odpustit a příjmout hlavně a jen sobě.

Jsem opravdu vděčná za to, že jsem tím prošla a můžu opravdu s klidným srdcem napsat, že jsem to dopustila a odpustila si.

To neznamená, že se nemám v tomhle tématu kam dál vyvíjet, stále se učím a stále budu. 

Pokaždé se najdou nové, přesně pro nás životem psané zkoušky. Za které se nedá nic jiného, než děkovat.

Jinak u jógy jsem zůstala a později si dodělala také lektorku hatha jógy, kterou využivám hlavně pro sebe a příležitostně předcvičuju v Praze. 

Miluju tvoření kamenných náramků a náušnic, které nás nabíjí energií a nebo nám ji také dokážou změnit.

Miluju okamžiky, kdy se mi chce vypsat z mysli. A píšu a píšu. Chtěla bych jednou napsat knihu.

Miluju malování květin, otevřeného ženství, mandal, lapačů snů, stromů a motýlů.

Myslím, že tohle všechno je má cesta.

Děkuju, že jste si to přečetli až sem. Přeji Vám krásný vědomý život.

Vaše Nela