Celou svou duší miluju lesy, hory, louky, řeky, oceány a prostě celou naší planetu. Cítím z ní její sílu a krásu. Cítím a vím, že je moje matka, spojuje mě k ní obrovské pouto. Jako by byl ve mě kus její duše.

Vím, že kdyby chtěla, všechny nás může zničit a když né přímo naše tělo, tak určitě náš život. Moc dobře víme, že ji pomaličku ničíme a ona s námi má trpělivost a stále nám jen dává a nic od nás nežádá….prozatím. Nic nemůže trvat donekonečna, všechno má svůj začátek a konec. Však vy víte, co myslím.

Jako malá holka jsem chodila každý den do lesa a stavěla si různé domky a vařila lektvary. Přála jsem si v lese i bydlet. Prostě mě tam stále něco táhlo. Nevadilo mi být sama a hrát si, nikoho jsem nepotřebovala. Samozřejmě jsem byla ráda s kamarády, ale necítěla jsem v sobě potřebu s nimi pořád být. Strašně ráda jsem byla sama se sebou.

Jenže, jsem dospěla a tak nějak zapomněla na to, co jsem kdysi z celého srdce milovala.

Šla jsem na školu, protože to se přece musí, aby ze mě něco bylo, říkala jsem si. Začalo nastavování si pravidel, co bych měla a neměla a já opravdu úplně zapomněla na to, co miluju, přestala jsem nad tím uvažovat. Vždyť tady se nikdo nestará, o to co miluješ Nelo, musíš si najít práci a vydělávat peníze, bez práce přece nemůžeš být! Tak se stalo. Ze začátku jsem nevnímala, do jaké bezbřehé řeky jsem skočila.

Až po dvou a půl letech, jsem si uvědomila, že už takhle dál nemůžu. Ze začátku jsem měla velké úzkosti z toho, že jsem chvilku v práci a už mě nebaví být v pracovním koloběhu, co budu dělat v další práci, zase ten nekonečný kolotoč. Denně z práce do práce, unavená tak, že mi na nic jiného nezbyly síly (dělala jsem zdravotní sestru). Ještě k tomu mi město vůbec nepřidávalo energii.

Musela jsem odejít. A odešla. Přehodnotila jsem svou situaci a změnila svá pravidla. Chci cítit, že žiju, chci si každý den užít, jak jen můžu a až dojdu ke konci, říct mějte se tu hezky a užijte si to tady aspoň tak, jak jsem si to užila já, protože to všechno stálo za to!

Nyní si dokončuju školu jógy a chci dělat, to co mě opravdu baví a naplňuje.

S přítelem jsme si koupili dodávku, kterou přestavujeme na malý pokojíček a budeme cestovat, jak jen to půjde. Jsem na cestě návratu do lesů a hor, tam odkud jsem přišla od samého začátku. Cítím se šťastná. Už se nikdy nezapomenu vracet, protože tam patřím a jedině tam se citím sama sebou.

PS:

Prosím uvědomte si odkud pocházíte a že to je naše planeta, která nám dává domov a né pozemek a na něj dům, který jsme si zaplatili a o který se musíme starat. Tak jak se chováte doma a na své zahradě, chovejte se prosím všude na této planetě nebo by vám bylo příjemné, kdybych přišla, snědla nanuk a obal vám hodila přes plot?

Děkuji za přečtení 🙂

Mějte se krásně a pokud se právě cítíte, tak jako já před čtvrt rokem, udělejte s tím něco a nebojte se, všechno se vždycky nějak zvládne, zvlášť, když je to od srdce 🙂 Nela

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů