Nečekaný výlet

V listopadu jsem si vyležela asi chřipku…no jenže v prosinci se mi vrátila…a bylo mi doporučeno jít k lékařce pro nemocenskou a já s radostí přijala, protože jsem nechtěla nic přecházet. A tak jsem šla…po letech k lékařce…

Když jsem přišla do šedé velké budovy ve tvaru kostky a cítila nasládlý starobní puch, řekla jedna Nela v mé hlavě „To si to ti doktoři vybírají naschvál, aby se ostatní cítili ještě víc na nic, když už tady musejí jít?“ Ale vzápětí jí umlčela druhá Nela s tím, že nemám soudit, když nejsem skoro ani uvnitř a mám být ráda, že se nebudu muset s pulzující bolestí hlavy táhnout do práce…

Jenže…to bych nebyla já, abych si všechno neprohlídla. Vlastně nemusíte být ani zvědaví, to se totiž přehlédnout a ani přeslechnout nedalo.

Mimochodem, máte to taky někdy tak, že když někam přijdete, tak vám energie panující v místnosti pošle obrovskou ťafku? Jako by tam ta vaše nepatřila a ta, co tam panuje vás rychle letěla svázat, aby nebyl čas se nějak proti ní ochránit nebo utéct. Tak tohle se mi tam stalo.

A začal roj myšlenek té jedné Nely a ta druhá neměla absolutní šanci něco namítnout.

Nemocní lidé tam seděli v kruhu vedle sebe na úplně těch samých židličkách ze základky a v tichu naslouchali, jak v televizi nějaký ženský hlas mluví o bouračkách na silnicích a kolik lidí se rok, co rok na nich zabije. Vlastně nás pěkně uklidnili, když už tam musíme čekat a sedět, tak ať si aspoň poslechneme s jakou pravděpodobností dříve umřeme na nějakou nehodu, než na nemoc, kvůli které tam právě jsme. Super.

A tak jsem si sedla na volnou židličku a pozorovala všechny, co tam v kruhu seděli se mnou. Koneckonců cítila jsem se, jako ve škole, když nás rozdělili do různých skupinek a my si posedali do kruhu. Tak tohle byla moje skupina. Potichu a v mém duchu jsem se usmívala z toho, jak to na mě všechno působilo.

Potom jsem se podívala na jednoho milého dědu (divně se na mě koukal, asi jsem se neusmívala jen v duši) chtěla jsem rychle uhnout pohledem jinam, abych nedala dědovi najevo něco, co jsem zrovna nezamýšlela (věřte nebo ne, ale s takovými dědoušky a laškovnýmy úsměvy mám už nějaké zkušenosti). Jenže kdekoliv jinde jsem se podívala, tam byly jen samé nemoci. Na jedné nástěnce „Boj s klíšťovou encefalitidou“ a na druhé „Nechejte se očkovat proti chřipce“ nebo „Jak utéct rakovině z lopaty“ atd…atd…atd…z každé strany na mě volala nějaká nemoc „Nelo chyť si mě! A když si mě nechytíš ty, chytíme si někoho jiného.“

Asi jsem se měla dívat a usmívat na dědu….

Chvílema to působilo až komicky a já jsem si připadala, jako bych byla snad z Marsu. Vždyť jim jde jen o to, ať ty nemoci všechny opravdu pochytáme! Ať žijeme ve stálém strachu z toho, že onemocníme a umřeme…a tak se vlastně i stane, protože to tiše a nepozorovaně do nás všech zapisují. Místo toho abychom si hezky umřeli na stáří, někde doma v teploučké posteli a za sebou měli nekonečné množství krásných zážitků a taky kotrmelců, ze kterých jsme se poučili a šli statečně a taky o trochu moudřeji dál. Ne, už jednou jsme onemocněli, tak už víme, co si na nás zase jinde počíhá…přečetli jsme si to přece u študovaného doktora.

Prostě se mi chtělo utéct a říct všem těm lidem, že tam nemají co dělat, ať už je jim cokoliv…tohle nebylo místo, kde by měli chodit nemocní a už vůbec ne vážně nemocní lidé…tam nikomu nešlo o to, aby se uzdravili, ale o to aby se cítili ještě hůř a hlavně, aby se báli všech těch nemocí a měli je znovu a znovu a znovu a když ne jednu, tak druhou, jinou (asi je vám jasné, proč to chtějí, co z toho farmaceutický průmysl a ti další okolo mají).

Bylo mi smutno…ale uchlácholila jsem se tím, že jsme tady každý sám za sebe a je už jen na nás, čemu budeme věřit a čemu ne. Poděkovala jsem za to, že se můžu v klidu vyležet a být zase zdravá. A taky, že věřím svému tělu, že pro mě dělá to nejlepší, co zmůže a to zmůže opravdu ledacos. A já mu přísahám, že se pokusím mu nestát v ničem v cestě ba naopak.

Tak se mějte krásně a nevěřte všemu, co se na první pohled třpytí 🙂

PS: Ta fotka je tahle, protože už se těším na jaro a nechtěla jsem vám se dávat fotku nemocnice 😀 tak mi to promiňte.

Vaše Nela

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nevíte, jakým směrem se dát na vaší životní cestě? Máte spoustu otázek, na které chcete znát odpovědi? Zkuste se zeptat své intuice, která vám navždy bude skvělým rádcem, pocházející jen z vás samotných. V tomto eBooku se dočtete, jak začít naslouchat své intuici a jít tou správnou cestou vašeho života.

  • Můžete mě také vidět na Facebooku
  • Nejnovější články