Kdo byla a je Nela?

Jsem holka podobná miliónům ostatních holek na této planetě, i když někdy si připadám jako princezna, jak krásně se mám. Miluji svůj život a to kdo jsem. Nikdy bych nic z toho za nic nevyměnila ani ničeho nelituji. A  za to všechno vděčím mé rodině, příteli Arthurovi a taky sobě.

Né vždycky jsem byla totiž tak optimistická a šťastná jako teď.

Byla jsem negativní a hlavně nedůvěřivá, byla jsem uzavřená sama do sebe a nikoho tam nepouštěla.

A podle mého negativního smýšlení se také odvíjel můj život.

Jako malá holka jsem chtěla být čarodějnice, která pomáhá lidem. Vyrůstala jsem na vesnici a skoro pořád byla v lese, vařila polívky ze sedmikrásek, pampelišek, trávy a hlíny a bylo mi nádherně. Rodiče mě celé dny neviděli, až když se stmívalo museli mě hledat po lese a ptát se kamarádek kde jsem. Nebáli se o mě, byla to vesnička ve které jsme se všichni znali. Myslím, že jsem byla šťastná lesní čarodějka. 

Teda až do doby, než jsem byla nemocná. Měla jsem obrnu lícního nervu, tedy jednu celou polovinu obličeje ochrnutou a musela jsem být v nemocnici, protože lékaři vůbec netušili proč to má malé zdravé dítě. Mysleli, že to mám z klíštěte, tedy že to je klíšťová encefalitida.  Ta to nebyla a nic dalšího nezjistili. Poslali mě do rehabilitačního ústavu, kde jsem se téměř za čtvrt roku procvičila k tváří na které by nikdo nic nepoznal. 

Bohužel obrnu jsem měla ještě třikrát. Lékaři mi nikdy nedali přesnou diagnózu. Postupem času jsem si, ale sama byla vědoma té příčiny.

Začal zrod nedůvěry a negativního přístupu na svět.

Má obrna mě dovedla k tomu, že se ze mě stala tvrdá holka smířená s jakoukoliv realitou. Neměli jsme peníze na rozdávání a já si nemohla dovolit co jsem si přála. Tak se ze mě stal snílek uzavřený ve svém světě. Raději jsem snila, než žila. Pořád mi má intuice říkala, že to není dobrý směr, že taková nemám být, ale já neposlouchala, bylo to pro mě nelogické.

A tak mi vesmír poslal mladého, hezkého kluka Kubu. Kuba viděl svět tak růůůžově a pozitivně, že jsem měla sto chutí mu ty brýle z očí okamžitě strhnout. Často mě přiváděl k šílenství. Teď vím, že to byla má šance změnit svůj pohled a přístup na svět, na lidi a hlavně na sebe, ale já tvrdě odolávala a chtěla naopak změnit Kubu, aby už přestal konečně snít.

To byl také důvod našeho rozchodu (upřímně se mu nedivím, já bych teď od takového člověka utíkala co by mi nohy stačily).

Byli jsme spolu šest let. A já ho opravdu milovala. Vesmír mi dal další ránu přímo do hlavy, ze které se mi teda pořádně zamotala. Tak a mám to co jsem čekala. Mám to čeho jsem se celý náš vztah tiše bála, sama jsem si to přivolala. A vlastně jsem v mém podvědomí očekávala, že se to stane. Tvrdá a negativní Nela.

Začalo opravdu těžké období mého života. Ve všem jsem se plácala, nic mi nešlo, nic mě nebavilo, ani žít. Vím, že to jsou silná slova a říkáte si, že jsem byla mladá a hloupá, ale bylo to jako by mi někdo ukradl duši.  Něco přes rok mi trvalo, než si to má hlava uspořádala.

Pomoc?

Vrátit se zpátky a začít znovu žít mi pomohla nejvíce moje mamka, bez které bych to nezvládala a které moc děkuji. Také mi pomohlo na něco se zaměřit a to bylo mé tří leté studium Nutriční terapie, které jsem úspěšně dokončila a odstěhovala se sama do Prahy a začala pracovat. Byl to velký krok, který bych (nebýt všech těch pohlavků co jsem dostala) negativně odsoudila, že na mě přece nikdo nikde není zvědavý a zůstala bych raději doma v pokojíčku.

Jenže všechny ty změny pořád nestačily. 

Měla jsem asi být šťastná, měla jsem všechno, krásný byt, práci, peníze, cestovala jsem, muži mě nenechali ani vydechnout.  Ale nestačilo to. Duše byla prázdná, jakoby někdo vyřízl část mě.

V té době jsem už nějakou dobu cvičila jógu, nevěděla jsem o ní nic, jen že je to teď velký hit a zpevním si postavu. Jenže právě ta jóga mi dala lístky do letadla ve kterém letím do teď a doufám, že nikdy nepřistanu. Najednou mi moje intuice řekla, jooo Nelo, to je onooo, všechny otázky co jsi kdy měla jsou tady, tohle není jen o cvičení.

A jáá letííííím!

Díky józe a absolvováním různých seminářů, ženských kruhů, miliónů přečtených knih a hlavně ČASU mám zpátky svou duši. Cítím jí. A je dokonce celá a plnááá. Jo a víte ještě proč? Protože jsem ODPUSTILA, sobě, Kubovi a všemu co mě kdysi štvalo a ublížilo mi. TAK. Ale byla to opravdu dlouhá cesta, kterou jsem si zasloužila a jsem za ni vděčná.

Nebudete tomu věřit, ale ještě v ten měsíc, co jsem si řekla, že se cítím spokojená a vyrovnaná jako nikdy, mi vesmír poslal nejlepšího muže pod sluncem, Arthura. A já za něho stále děkuji. 

A ještě jedna věc. Když Vám bude smutno a nebudete vědět kudy kam, nic nedělejte. Počkejte, všechno příjde, až na to budete připraveni a ve skvělý okamžik. A klidně brečte, brečte co můžete, protože slzy očisťují duši. 

Děkuju, že jste si to přečetli, sami určitě takových svých příběhů máte dost 🙂 Děkuju.

Nela